Příprava psa na OVVR

Začněme základní otázkou? Na kolik je třeba psa na OVVR připravovat? Jde-li skutečně o pouhé ověření vrozených vlastností, není příprava zbytečná? Neplatí, má-li pes požadované vlohy, složí OVVR "levou zadní"? Nebo naopak: není příprava psa na OVVR tak náročná, že je pro nezkušeného majitele prvního retrievera lepší to ani nezkoušet - stejně to nezvládne? Vezměme to od začátku. U pejsků, stejně jako u lidí, se většina jedinců rodí s úplně průměrnými předpoklady. Géniů je nepatrně, ale na druhou stranu úplně neschopných také. Každý pes je trošku jiný, vyžaduje individuální přístup a citlivost pro rozeznání, kdy a s čím začít. Tak, jak štěně roste a dospívá, rozvíjí se jeho schopnosti, zvyšuje se odolnost jeho nervové soustavy a tím i zátěž, kterou snese. Na nás majitelích je vytvořit co nejlepší podmínky pro toto dospívání a dozrávání, podpořit vše kladné a omezit záporné. Nejdůležitější je vytvoření pevné vazby mezi námi a štěnětem tak, aby jeho činnost byla směrována na nás a štěně nám chtělo dělat radost. Tak, jak jdou měsíce, přibývá věcí, které štěně zvládá, my tuto schopnost podporujeme, upevňujeme žádoucí, až přijde čas, kdy můžeme bez obav jít na OVVR, protože už jsme zvládli to, co je třeba. U některého pejska to může být v 10-ti měsících, u jiného v roce a půl. To vypovídá pouze o rozdílnosti psů, nikoli o jejich schopnostech. Budeme-li štěně nutit do věcí, do kterých ještě nedorostlo, zradíme ho. Nejde přece o rekordy a trofeje, ale o to, aby náš vzájemný celoživotní vztah byl plný důvěry, radosti a měl pevné základy.

Základní pravidla pro výchovu a výcvik:

Čas cvičení: Nové věci cvičíme vždy až ve chvíli, kdy pes zvládl předchozí. Pes musí mít možnost nejdříve se "vylítat", až po zklidnění začínáme cvičit. Cvičíme několikrát denně, ale jen krátkou dobu. Dbáme, abychom psa neunavili. Cvičíme nejdříve 1,5 - 2 hodiny po jídle.

Důslednost je nezbytná: Pokud dáme povel, pes ho musí splnit - vyžaduje to tedy od nás citlivost, znalost psa a odhad jeho reakce, únavy, možnosti. Může to znamenat i to, že nakonec najdeme aport spolu se psem.

Nešetříme pochvalou: Druh pochvaly je závislý na povaze našeho psa. Někteří psi nejlépe reagují na odměnu pamlskem (tady pozor, pamlsek by neměl být podáván pravidelně, neboť se může stát, že neucítí-li pes u nás pamlsky, odmítne pracovat), pro jiné je postačující mazlení a mohutné chválení, odměnou může být i oblíbená hra po skončení cvičení apod.

Místo cvičení: Nové věci cvičíme na místě pro psa známém, bez rušivých podnětů (např. uzavřený dvorek, ale i uzavřená místnost), až později cvičíme venku, v přítomnosti dalších osob a psů.

Pes by vždy měl podle našeho přístupu rozeznat hru a práci.

Používáme stálé povely. (Tady je důležitá dohoda i mezi členy rodiny, dohodnuté povely by měly používat i děti, stejně tak by, pokud povel vydají, měly vyžadovat jeho splnění.)

Co nejtěsnější a časově co nejméně omezený kontakt psa a jeho "páníčka" nejde ničím nahradit. Základem pro úspěšný výcvik je to, že vám pes chce dělat radost.

Pes potřebuje znát své místo "ve smečce" - je třeba vědomě upevňovat autoritu "páníčka"´- při krmení (sáhneme do misky, odebereme potravu apod.), při česání (Česání je dominantní činnost, pokud chceme, aby pes respektoval i děti, je česání velmi vhodná činnost, jak budovat správný vztah), mazlení (převalení psa na záda) apod.

Vynalézavost: Pes se chce učit, je zvědavý, hravý. Je třeba střídat podněty, využívat různé aporty, vytvářet situace, hrát si společně (schovávat se, přeskakovat, přelézat, podlézat), měnit cíl procházek, využívat terénní situaci (spadlé stromy, velké kaluže, vysoké porosty,....) tak, aby se nenudil ani pes a nakonec ani vy.

Několik poznámek k jednotlivým disciplínám:

Povaha: Spokojený, sebevědomý pes s jasně definovaným postavením "ve smečce", zvyklý kontaktu s dalšími psy, by neměl mít problémy.

Nos: Budete-li při hře i práci střídat aporty i terén, ve kterém pes hledá, napomůžete k rozvinutí jeho vrozených dispozic, jinak ale není co cvičit.

Vrozená chuť k práci: Pokud je pes šťastný, že je s vámi, rád si hraje (tzn. že jste ho "nezradili" např. nepřiměřenými požadavky, nadměrnou únavou, nepřiměřenými tresty apod.) a chce vám dělat radost, nemáte se čeho bát. Tohle se nedá vynutit a naučit.

Chování po výstřelu: Tady je dobré, ve chvíli, kdy je pes nedaleko od vás zaujatý prozkoumáváním terénu nebo hledáním aportu, jeho reakci vyzkoušet. Stačí bouchnout papírový sáček. Pomoci může i přítomnost psa, který se výstřelu nebojí. Mladý pes z jeho reakce pozná, že se nemusí bát ani on.

Ochota k práci ve vodě: K prvnímu seznámení se s hlubokou vodou je vhodný teplý den a vodní nádrž s pozvolným vstupem do vody. Pes může jít do vody s vámi, klidně i na vodítku (ale nevtáhnout ho!), s mnohými pochvalami a povzbuzováním. Pravděpodobně bude rád, že se osvěží. Druhou možností je poslat do vody známého zkušeného psa a mladý pes, zvlášť bude-li mu horko, ho bude následovat. Pokud je pes z počátku opatrný, neřešíme situaci tím, že ho do vody hodíme. Pes potřebuje s vodou získat pozitivní zkušenost. Chce to čas a trpělivost. Je nutné vždy dobře odhadnout schopnosti psa (proud v řece, víry). Sundáváme obojek, aby nemohlo dojít k zachycení psa, nikdy aport neházíme pod jez.

Kontakt s vůdcem: Toto se nedá nacvičit jen na zkoušky. Buď je váš vzájemný vztah vybudovaný, nebo je třeba na něm pracovat, ale nejde o nácvik disciplíny, ale o váš společný život.

Vodění psa na vodítku a vodění psa volně: Na vodítko zvykáme psa od prvních dnů a jasnými povely ho také od prvních dnů usměrňujeme. Z počátku cvičíme např. u zdi (pes nemá prostor k nežádoucímu pohybu), později kdekoli v terénu - např. i obcházení stromů apod. Cvičení má být krátké a pes by potom měl mít možnost volně se proběhnout. Pokud to jde, berte psa s sebou co nejčastěji a všude, nejrychleji se tak naučí vše, co potřebuje pro danou situaci - tedy i chodit na vodítku tak, aby vás to neobtěžovalo. Je třeba zdůraznit, že není nutné, aby pes šel s hlavou přesně u vašeho levého kolena (způsob známý z výcviku služebních psů), ale neměl by se s vámi přetahovat a měl by reagovat na váš pohyb (rychlost, zastavení, změna směru). Bez vodítka u nohy učíme psa chodit až ve chvíli, kdy bezpečně ovládá chůzi na vodítku.

Aport (v terénu i z vody): U této disciplíny panují asi největší obavy. Schopnost nosit je retrieverům vrozená. Jak ale dosáhnout toho, aby pes nosil vše, co požadujeme a přímo k nám? Moje zkušenost je následující: už u malých štěňat při odchovu pohazuji při hře vhodné hračky, snažím se pejsky směrovat na sebe, chytit, posadit, hračku vzít a mohutně chválit. Stejně postupuji i u štěněte staršího. Měním druh a váhu aportu, odhazuji do různé krytiny, ale vždy jako hru, bez vydávání povelu k přinesení, tak, aby pes pochopil, že přinášení všeho ke mně je činnost nejvýše žádoucí, kterou mi udělá ohromnou radost. Utíká-li štěně s aportem pryč, volám na něj, nehoním ho, ale naopak popoběhnu opačným směrem. Nechá-li někde aportek, jdeme tam společně a já ho "vyzvu" ke hře se zapomenutým aportkem. Nechce-li nějaký druh aportu, zkusím ho později. Znovu zdůrazňuji, že toto vše probíhá jako hra, bez povelu k přinesení. Ve věku po 6.měsíci pak přidávám systematický výcvik aportu ve třech fázích: povely VEZMI, DRŽ, PUSŤ. Nejprve si psa posadím proti sobě a s povelem "vezmi" mu podávám různé předměty. Z počátku je většinou třeba psovi jemně otevřít mordu a předmět tam vložit, později pes bere předmět z ruky sám. Následuje povel "drž" a po chvilce povel "pusť" a odebrání předmětu. Po celou dobu psa hodně chválíme, cvičíme krátce, několikrát denně. Nejsou-li u tohoto cviku problémy, můžeme jít dál - necháme psa brát předmět např. z našich kolen (ne z ruky, předmět nedržíme), a potom i ze země. Psa držíme na vodítku u nohy. V další fázi položíme předmět na zem a jdeme k němu z větší vzdálenosti, kousek od předmětu dáme povel "hledej" a ve chvíli, kdy pes předmět objeví, velíme "vezmi", poté ho na vodítku přitahujeme k sobě. Postupně prodlužujeme vzdálenost, na kterou necháváme psa předmět najít a ze které ho přináší k nám. Psa pečlivě sledujeme, pokud vidíme, že chce aport upustit, velíme "drž". Před odevzdávkou můžeme psa usměrňovat do sedu, ale toto není na OVVR požadováno. Zvládá-li pes požadované na vodítku, můžeme cvičit na volno. Pokud jsme nic neuspěchali a pes má povely dobře zažité, neměla by nastat situace, kdy určitý aport odmítne. Pokud k tomu přece dojde, uvážeme psa na vodítko, k aportu dojdeme a vše uděláme "z ruky". Aportuje-li pes dobře v terénu, pravděpodobně bude aportovat i z vody, musíme jen zamezit tomu, aby po vylezení z vody předmět pustil a oklepal se. Tady nám opět pomůže povel "drž", který velíme ve chvíli, kdy pes opouští vodu, a buď aport ihned odebereme, nebo psa např. posunky zároveň přivoláváme. Po odebrání aportu psa pochválíme a necháme ho oklepat. Tento systematický výcvik, krok za krokem, dle našich zkušeností, vede k tomu, že pes aportuje naprosto spolehlivě a cokoli.

autor článku: Ing. Renata Hasilová